Je to malý kluk, který přišel o rodiče a žije velmi krátce s tetou. Moc nemluví s lidmi, nemá kamarády, ale miluje vesmír a touží, aby si ho odnesli mimozemšťani. A to se mu splní. Opustí Zemi i tetu jen proto, aby ve vesmíru našel cestu domů a sám k sobě. Taková je ve zkratce dějová linka tak trochu jiného filmu od Pixaru.
Elio přináší slzy, smích i mimozemskou poetiku, která je moc pěkná. Pixar se zase trefil do duše, i když nutno říci, že rozjezd je trochu pomalejší. Pak vás ale film pohltí a pokud na něj jdete s dětmi, což předpokládáme, připravte se, že se budou smát, bát a na konci jim asi i ukápne slza.
Elio se stane trochu lží velvyslancem celé planety Země, protože chce žít jinde, někde, kde nebude muset myslet na své rodiče a kde má pocit, že ho někdo bude mít rád. Na Zemi není zrovna vzorem ctnosti a proto, aby se dostal do vesmíru, je schopne lecčeho.
Nejnovější snímek od studia Pixar vkládá do animovaného příběhu nečekaně silné téma přijetí sebe sama. A i když vás možná unese až do jiného vesmíru, do reality se vrátíte s otevřeným srdcem. A pokud ne vy, děti určitě.
Mimozemšťané hledají pozemského zástupce a narazí na Elia
Většina animáků sází na svižnou akci a jasné hrdiny. Elio se ale vydává jiným směrem. Hlavní postava je citlivý kluk, který zcela náhodou v práci své tety Olgy, která ho vychovává, narazí na obrázky vesmíru, které ho uchvátí. Olga je vědkyně, analytička, která se snaží kontaktovat mimozemšťany. A, světe div se, kontakt opravdu naváže. Jenže místo ní se na intergalaktické „konferenci“ omylem ocitne Elio. Malý, nervózní a zcela nepřipravený, ale šťastný a ochoten oudělat cokoli proto, aby mohl zůstat mimo Zemi. Stojí se tak v centru pozornosti vesmírné rady, Communiverse, protože ho zaměnili za velvyslance Země. Tedy i on se do něj rád pasoval. Tato záměna mu přináší nejen strastiplnou diplomacii, ale hlavně kontrast mezi jeho vnitřním světem a chaosem kolem něj.
Zatímco ostatní by propadli panice, Elio si poradí po svém. Zahraje si na velvyslance Země, ale přitom zůstává sám sebou. Anebo se vydává na cestu sám k sobě. A o tom to celé je. Děj vám ale prozrazovat nechceme. Důležité je, že si malý chlapec nakonec získá i přes počáteční malou lež sympatie i těch nejpodivnějších bytostí z celé galaxie.
Film tak oslovuje nejen děti, ale i dospělé, kteří si někdy připadali jako „jiní“ nebo „mimo“, byť „zemšťané“. Film pochází z pera Adriana Moliny, který stojí i za scénářem k filmu Coco, a podle recenzí čerpal z vlastní zkušenosti. V průběhu filmu byl ale Molina vystřídán a režii převzali Domee Shi a debutantka Madeline Sharafian. Původní koncept od Adriana Moliny měl být osobní a temnější, chtěl zachytit Elia vyrůstajícího na vojenské základě a nesoucího zátěž emoční distance vůči matce. Produkčně se ale stalo něco typicky hollywoodského: Molina se po letech přeorganizování posunul na projekt Coco 2, a režie se ujal nový tandem. To se odrazilo i ve finální podobě, některé scény byly předělány, postavy jinak motivovány a celkový tón výrazně lehčí.
Celově ale film posílá vzkaz všem introvertům, dětem s velkou představivostí i dospělým, kteří stále věří v sílu empatie.
Elio není jen animák, ale tak trochu i terapie
Zatímco děj by šel shrnout během tří vět, emocionální vrstvy filmu pracují v hlubších rovinách. Elio není klasický hrdina, a právě proto vás osloví. Na rozdíl od postav, které „zachraňují svět“ přes sílu a sebevědomí, Elio si získává respekt tím, že naslouchá a dívá se kolem sebe. A i když zpočátku ani netuší, co vlastně dělá, jeho přirozenost mu otevře dveře, nebo spíš vesmírné brány.
Je vlastně moc příjemné vidět postavu, byť animovanou, která trpí syndromem akčního hrdiny jen velmi málo. Elio si nehraje na nic a Pixar tady konečně dává hlas těm dětem, které žijí tak trochu ve stínu ostatních.
Nejsilnější je na filmu i jeho vizuální stránka. Každá planeta, každý mimozemšťan má jiný tvar, barvu, texturu, tedy kromě těch zlých. A i ti jsou valstně ve finále hodní „červíci“ v brnění, které ani nechtějí nosit. Animace je bohatá, hravá a někdy až magicky bizarní. Elio je díky ní poetickou a barevnou podívanou, kde galaxie sice působí dost exkluzivně, ale bezpečně.
I když jednu výtku bychom měli. Dějová linka někdy utíká mnoha směry – od Eliovy vazby s tetou Olgou až po revoltu statusu quo u mocného válečníka Grigona a jeho syna Glordona, a mnohdy působí přeplácaně a roztříštěně. Zatímco vizuálně a designově je film pecka, z hlediska dramatické struktury se zdá být spíš rozpisem na seriál než „na jeden celovečerák“.
Kdo je kdo
Film je nadabován do češtiny a opravdu se podařilo vystihnout poněkud nejist vztah mezi malým klukem a jeho tetou, která se ocitla najednou v roli mámy. Eliův dabing je autentický, někdy nesmělý, jindy velmi rázný, když jde o záchranu Země. Naopak Olga dodává příběhu nejen komediální momenty, ale i silnou mateřskou rovinu. Jejich vztah není dokonalý, ale je skutečný, se všemi výčitkami, láskou a pokusy o pochopení.
Kromě dvou hlavních postav se ve filmu objevují desítky mimozemšťanů, z nichž každý má osobnost, jazyk i gesta. Tyto postavičky dávají filmu lehkost a nečekaný humor.
Jak film přijali diváci a kritici?
Ačkoliv premiéra proběhla teprve nedávno, první ohlasy jsou velmi vřelé. Na portálu Rotten Tomatoes má film aktuálně 84 %, přičemž recenze chválí především originalitu postav, vizuální stránku a práci s emocemi.
Naopak některé hlasy upozorňují, že tempo filmu je pomalejší a pro nejmenší děti může být komplikované. A to je trochu pravda, syn (je mu 6), se také doptával, ale na konci filmu skutečně málem rozplakal celé kino, když se zdálo, že Elio opustí tetu, k níž si konečně našel vztah, a skutečně zůstane ve vesmíru.
Celkově se ale zahraniční recenze vesměs shodují: vizuálně je Elio velmi povedenou exkurzí do animovaného vesmíru, sci-fi, krásného designu a přitažlivých netradičních obličejíků, často vskutku „zarážejících“ tvarem, barvou nebo strukturou.
Nejsilnější příběhy nejsou o hrdinech, ale o odvaze být sám sebou
Takové je vlastně nepsané motto filmu. A právě to je Elio. Není to příběh o spasení světa, ale o klukovi, který přestal snít a nalezl sám sebe. A tím zachránil víc, než jen naši planetu – dal naději každému, kdo si někdy připadal ztracený ve vlastním světě.
Děti v Eliovi najdou hrdinu, který nemusí být silný, rychlý ani dokonalý. Stačí být sám sebou. Rodiče zase ocení jemnou linku o tom, jak je těžké – a krásné – být dítětem, které si hledá své místo. A bonus? Po skončení filmu si o něm budete chtít povídat. Protože některé otázky – o přátelství, rodině, odvaze a identitě – prostě v dětské duši zůstanou déle než chuť popcornu.
My bychom dali 8 z 10. Jde o rodinný film, který všechny pobaví. A Pixar uvidíte trochu jinak.
Zdroje článku: vlastní recenze, ew.com, thewrap.com, polygon.com