Stárnutí je nefér, a mnozí se s ním těžko smiřujeme. Tělo si dělá, co chce, a člověk občas propadne čisté beznaději, že to nejlepší už má prostě za sebou. Jenže co když si místo rezignovaného čekání na konec v domově důchodců pronajmete katamarán, sbalíte starou bandu a vyrazíte směr Řecko? Režisér Jan Svěrák po předchozích tvůrčích rozpacích chytil příjemný druhý dech. Do kin posílá divokou, hlubokou a nečekaně punkovou tragikomedii Pět švestek.
Byli jsme na slavnostní premiéře a můžeme vám slíbit, že tenhle film vás emočně rozebere, ale nakonec vám vrátí obrovskou chuť žít.
Lucie Výborná krotila „velkou pětku“ na večeru plném emocí
Sál pražského kina praskal ve švech a energie by se dala krájet. Slavnostní premiéru si vzala pod křídla moderátorka Lucie Výborná, která svým energickým stylem okamžitě nakazila publikum. Když na pódium pozvala kompletní tvůrčí sestavu, stojící za filmem Pět švestek, a hlavně „velkou pětku“ – pět hlavních hrdinů Lenku Termerovou, Oldřicha Kaisera, Petra Kostku, Danu Syslovou a Jana Vlasáka, diváci tleskali a smáli se ještě před prvním záběrem.
Faktem je, že atmosféra v sále připomínala spíše sraz starých rockerů, kteří se chystají odpálit svůj největší životní koncert, než upjatou filmovou premiéru. Ale přesně takový je i samotný film. Je v něm obrovská touha po svobodě, která kašle na věk i společenské konvence.
Únik z agonie stárnutí do námořního punku
Jak jsme psali, předchozí Svěrákův počin Betlémské světlo (2022) byl pro rodinný klan i věrné publikum celkem citelnou profesní ranou. Kritika ho rozcupovala za anachronické stereotypy a diváci do kin zrovna nespěchali. Jan Svěrák se proto rozhodl pro radikální očistu. Utekl k absolutní tvůrčí svobodě a vrátil se k punkovým kořenům, které zdobily jeho kultovní road movie Jízda (1994).
S minimálním štábem složeným z rodiny a přátel strávil pouhých 11 dní natáčením v Česku a následně tři týdny v Řecku na stísněném katamaránu. Ta produkční izolace je na výsledku neuvěřitelně znát. Film má dravou, živelnou energii.
Ústřední postavou je stárnoucí Věra (Lenka Termerová). Žije sama, bojuje s pocitem neviditelnosti a marnosti. Když ji přepadne čisté zoufalství z toho, jak jí život protéká mezi prsty a navíc je jí nalezen nádor v mozku a čeká ji fatální operace, rozhodne se jednat. Vzpomene si na staré plavby a svolá torzo své bývalé party.
Žádné nablýskané hrdiny ale nečekejte. Postavy jsou bez příkras vykresleny jako fyzické i sociální trosky (Oldřich Kaiser, Petr Kostka, Jan Vlasák, Dana Syslová). O to silnější je ale jejich vzdor, o kterém na začátku ještě neví. Rozhodnou se utéct zpod dozoru svých dospělých, věčně vystresovaných dětí a ukázat světu, že ještě nepatří do starého železa. Netuší ale, že Věra plánuje, že jejich plavba bude plavbou poslední…
Kritici budou prskat, ale kino burácí smíchy
Nebudeme lakovat realitu narůžovo. Už teď je jasné, co bude akademická kritika filmu vyčítat. Jan Svěrák se totiž v humoristické rovině občas pohybuje na tenkém ledě a nebojí se jít pro gag hodně nízko. Divák je konfrontován s drsnou realitou stárnoucích těl – hrdinové řeší stařecké potíže s močením, experimentují s marihuanou nebo zobou „veselé pilulky“, aby vůbec zvládli utáhnout lodní lano. Některé gagy skutečně balancují na hraně laciné frašky a mohou puritánštější část publika urazit.
Jenže víte co? V kontextu celého filmu to funguje stoprocentně. Ta tělesná dehonestace není samoúčelná. Svěrák tyhle trapné a syrové situace využívá k tomu, aby ukázal, že humor je jedinou skutečnou zbraní proti strachu ze smrti a samoty. V kině se nesmějete jim, smějete se s nimi. Je to osvobozující, očišťující smích, který bourá veškeré zábrany.
Zákulisní drby: Digitální moře a otcovské „proveselování“
K filmu se váže i několik skvělých historek, které dokreslují jeho rodinnou atmosféru. Možná vás překvapí, že ve filmu vůbec nehraje Zdeněk Svěrák. Svůj otisk ale v projektu nechal – syn ho přizval k procesu takzvaného „proveselování“, tedy ke společnému pilování dialogů a křesání slovního vtipu.
Fyzická náročnost na lodi byla enormní. Když měla hlavní představitelka Lenka Termerová točit klíčovou scénu ve vlnách, strašlivě nastydla. Režisér ji odmítl trápit v ledové vodě, a tak její postavu do mořských vln digitálně domontovali z fotek pořízených na suché palubě. Na plátně byste to ale nepoznali.
Vizuální stránka je vůbec obrovským překvapením. Dlouholetého Svěrákova dvorního kameramana, již nežijícího Vladimíra Smutného, nahradil režisérův syn František Svěrák, který film i sám nastříhal. Jeho kamera je moderní, dynamická, kontaktní a rozhodně ne akademicky strojená. Když se k tomu připočte melancholicky alternativní soundtrack od Michala Novinského a mladé slovenské písničkářky Niny Kohout, dostanete audiovizuální zážitek, který v Česku dlouho chyběl.
Skutečný happy end, který v dnešní době potřebujeme
Pět švestek sice začíná melancholicky a hrdinové si projdou hlubokou osobní beznadějí, ale film vás v depresi nenechá. Naopak. Postupně graduje do nádherného, čistého a uvěřitelného happy endu.
Nečekejte žádnou naivní pohádku, kde všem zázračně zmizí vrásky a nemoci. Jde o hluboké lidské smíření. Společné dobrodružství nakonec obrousí hrany i mezi prchajícími seniory a jejich vystresovanými dětmi (Petra Špalková, Petr Lněnička), které je po celém Středomoří stíhají. Film ukazuje, že stárnutí je sice těžké, ale nemusí to být nudná tragédie.
Jan Svěrák stvořil film, který sice má své drobné chyby a občas sklouzne k podbízivosti, ale bije v něm obrovské, upřímné srdce. Z kina budete odcházet dojatí, usměvaví a s pocitem, že okamžitě musíte zavolat svým rodičům nebo přátelům a naplánovat nějakou pořádnou klukovinu. A to vůbec není málo.
Celkové hodnocení: 8,3/10
Zdroj článku: autorský text