Zapomeňte na současné trendy i drahé krémy. Elixír mládí roste na zahradě. Ale nestačí jen ten. Potřeba je i malá změna v hlavě a některé zvyky, jež mají obyvatelé modrých zón, tedy míst, kde se lidé dožívají nejvyššího věku na naší planetě. Zjistěte, zda fazole, víno a kupa přátel jsou skutečně receptem na dlouhý život.
Představte si místo, kde se lidé dožívají stovky s takovou lehkostí, jako by to byla úplná samozřejmost. Místo, kde neznají depresi, infarkty jsou vzácnější než sníh na Sahaře a senioři v devadesáti letech s přehledem okopávají vinice nebo si hrají s pravnoučaty. Nejde o žádné sci-fi ani drahou švýcarskou kliniku. Jsou to modré zóny, zajímavé kouty světa, které se nám pomyslně smějí do tváře s naším věčným stresem a dietami.
Možná je na čase přestat počítat kalorie a začít konečně žít. Pojďme se podívat, co tito „nesmrtelní“ či přesněji dlouhověcí dělají jinak a proč bychom měli jejich návyky okamžitě adoptovat i u nás.
Historie modrých zón
Všechno to začalo úplnou náhodou a jednou obyčejnou modrou fixou. Italský demograf Gianni Pes a belgický vědec Michel Poulain zkoumali mapu úmrtnosti v horských oblastech Sardinie. Všimli si, že v jedné konkrétní provincii se lidé dožívají neuvěřitelného věku. Začali si tato místa kroužkovat a vznikla první tzv. modrá zóna.
O pár let později se k nim přidal americký vizionář a novinář Dan Buettner, který pod populární hlavičkou National Geographic vyrazil do světa hledat další podobné anomálie. Našel jich pět a každá z nich je unikátní, přestože je spojuje neviditelná nit klidu a vitality.
Klíčem je přirozenost
Když se řekne dlouhověkost, většina z nás si představí nekonečné hodiny v posilovně nebo drahé doplňky stravy. Jenže lidé v modrých zónách nic z toho nedělají. Jejich životy jsou postaveny na přirozeném pohybu, který je do jejich každodennosti vetkaný tak pevně, že si ho ani neuvědomují. Na řecké Ikarii se lidé v kopcovitém terénu nachodí kilometry jen tím, že jdou navštívit souseda nebo do kostela. Na Okinawě zase starší ženy tráví hodiny prací na zahrádce, což je ten nejlepší lék na artritidu i špatnou náladu. Pohyb pro ně není trest ani položka v kalendáři, je to prostě život.
Luštěniny a mnohem víc
A co mají na talíři? Zapomeňte na striktní keto nebo paleo. Jejich jídelníček je neuvěřitelně prostý a barevný. Dominují v něm luštěniny, které Buettner označuje za „superpotravinu dlouhověkosti“. Jeden šálek fazolí denně vám prý může přidat až čtyři roky života. K tomu si připočtěte celozrnný kváskový chléb, tuny zeleniny a kvalitní olivový olej. Maso se na stole objevuje výjimečně, většinou jako malý doplněk při rodinných oslavách.
Co je ale klíčové, je rituál jídla samotného. Na Okinawě dodržují pravidlo Hara hachi bu, což v překladu znamená „jez, dokud nejsi plný z 80 procent“. Než se signál o sytosti dostane z žaludku do mozku, trvá to dvacet minut. Tím, že přestanou včas, se vyhýbají obezitě i únavě.
Fascinující je i vztah obyvatel modrých zón k alkoholu. V italské Barbagii pijí víno Cannonau, které má dvakrát až třikrát více flavonoidů chránících srdce než jiná vína. Ale nejde o to se opít. Jde o to sednout si v podvečer s přáteli, dát si skleničku a probrat radosti i strasti dne.
Nejsilnější lék
Právě tato sociální síť, které se na Okinawě říká Moai, je možná tím nejsilnějším lékem. Je to skupina přátel, kteří se zavážou, že si budou pomáhat celý život – finančně, emočně i společensky. Jak říká parafrázovaně sám Dan Buettner: „Abyste se dožili stovky, musíte vyhrát v genetické loterii. Ale většina z nás má schopnost dožít se devadesátky, a to v podstatě bez chronických nemocí. V modrých zónách lidé nepřežívají, oni vzkvétají, protože jejich prostředí je nastaveno tak, aby správná volba byla tou nejjednodušší.“
Pojďme se podívat na těch pět míst, která změnila náš pohled na stárnutí:
- Sardinie (Itálie): Izolovaná horská komunita, kde se muži dožívají stejného věku jako ženy a kde je rodina nade vše.
- Okinawa (Japonsko): Ostrov dlouhověkosti, kde lidé znají své Ikigai, neboli důvod, proč ráno stojí za to vstát z postele.
- Loma Linda (Kalifornie): Komunita adventistů, která ukazuje, že víra a vegetariánství mohou prodloužit život o deset let i uprostřed moderní Ameriky.
- Ikaria (Řecko): Ostrov, kde lidé prostě „zapomínají umírat“, milují spánek po obědě a bylinkové čaje.
- Nicoya (Kostarika): Region s nízkou úmrtností ve středním věku, kde hraje prim kukuřice, fazole a pocit hlubokého smyslu života.
Život není závod
Všechna tato místa, jakkoli jsou od sebe vzdálená, sdílejí stejnou filozofii, a to že život není závod. V Modrých zónách nikdo nespěchá. Stres je sice přítomen všude, ale tito lidé mají mechanismy, jak ho vypustit. Adventisté se modlí, Okinawané vzpomínají na své předky a Ikařané si prostě dají šlofíka.
Podle webu BlueZones je právě odpočinek a schopnost „zpomalit“ kritickým faktorem pro potlačení chronických zánětů v těle, které stojí za většinou civilizačních chorob.
Možná si říkáte, že v našich podmínkách je nereálné žít jako pastýř na Sardinii. Ale pravdou je, že modrou zónu si můžeme vytvořit kdekoli. Není to o geografii, ale o nastavení mysli. Stačí začít malými krůčky. Místo jízdy autem do obchodu jít pěšky. Místo sledování zpráv, které nás jen děsí, jít na kávu nebo sklenku červeného s kamarádkou. Místo polotovaru si uvařit poctivou čočkovou polévku.
Inspirace z Modrých zón nás učí, že dlouhověkost není o sebetrýznění v dietách, ale o radosti z bytí. Je to o tom, mít pro koho žít, mít co jíst a mít kam jít. A až se vás příště někdo zeptá, co je vaším tajemstvím, můžete se jen potutelně usmát nad talířem fazolí a říct, že se prostě učíte od těch nejlepších. Protože život je příliš krátký na to, abychom ho neprožili aspoň do té stovky.
Zdroje článku: autorský text
https://www.health.harvard.edu/healthy-aging-and-longevity/living-in-the-blue-zone