Chtěla jsem si jen na chvíli sednout, vypnout a nemuset vůbec nic řešit. Místo klidného večera jsem zase poslouchala, kdo má další práci navíc, kdo vstává v pět ráno a kdo stihl uběhnout desítky kilometrů ještě před večeří. A já si jen říkala, kdy se z takového obyčejného života stal jeden nekonečný závod v tom, kdo toho zvládne víc. Čím dál častěji mám ten pocit, že dnes už nestačí být normální. Člověk musí být neustále produktivní, motivovaný a nejlepší, jinak si připadá neviditelný.
Někdy mám takový pocit, že žiju ve světě, kde už nestačí být obyčejně spokojený člověk. Nestačí chodit jen do práce, mít pár blízkých lidí, občas si odpočinout a zvládat den tak nějak normálně. Dnes se od nás čeká stále víc a víc. Mít dokonalé tělo, úspěšnou kariéru, vlastní bydlení, ideálně ještě podnikání, cestování, kreativní koníčky a dokonale zvládnutý osobní život. A když to všechno nemáte, snadno nabydete dojmu, že zkrátka zaostáváte.
Ten pocit znám já sama až moc dobře. Sedíte s kamarády u stolu na pivku a posloucháte, kdo stihl další pracovní projekt, kdo začal běhat maratony, kdo dlouhodobě investuje, studuje další školu nebo si plánuje koupit byt. A vy jen přemýšlíte, kde se ve všech těch lidech bere najednou tolik energie. Protože jste rádi, že jste ten den vůbec přežili bez psychického vyčerpání.
Neustálý tlak
V dnešní době sociální sítě tenhle pocit ještě více přiživují. Stačí si otevřít Instagram nebo TikTok a během pár minut na vás vyskočí desítky lidí, kteří vstávají v pět ráno, meditují, cvičí, pracují na sobě, budují svojí značku a ještě u toho vypadají dokonale šťastně. Každý druhý člověk dnes radí ostatním, jak být lepší verzí sebe sama. Manifestujte. Vizualizujte. Nikdy se nevzdávejte.
Jenže já už z toho všeho začínám být unavená a nebaví mne to pořád dokola poslouchat.
Nechci mít pocit, že každá moje verze potřebuje nějakou opravu. Ani žít s představou, že musím být neustále efektivnější, produktivnější a dokonalejší než včera. Jsou dny, kdy jsem prostě unavená, přecitlivělá nebo jen nemám náladu dobývat svět. A čím jsem starší, tím méně mi připadá normální, že se za to máme stydět.
Psycholožka Martina Hřebíčková upozorňuje, že dlouhodobý tlak na výkon vede k chronickému stresu a pocitům selhání. „Mnoho lidí si vytvoří pocit vlastní hodnoty jen na základě výkonu. Ve chvíli, kdy zpomalí nebo něco nezvládnou, začnou o sobě pochybovat. Přitom lidská hodnota nestojí jen na produktivitě,“ vysvětluje odbornice.
Tiché srovnávání
Nejhorší na tom všem je, že se člověk začne srovnávat, i když sám nechce. Můžete si stokrát dokola opakovat, že každý žije jiný život, ale stejně vás občas bodne u srdce, když slyšíte, co všechno ostatní zvládají. Já sama jsem si několikrát připadala líná, neschopná a nedostatečná jen proto, že jsem neměla potřebu jet neustále na sto procent.
Pak jsem si ale začala všímat ještě něčeho jiného. Lidí, kteří sice všechno stíhají, ale zároveň působí neustále vyčerpaně a unaveně. Nemají čas na vztahy, spánek ani řádný odpočinek. Jejich život připomíná nekonečný seznam úkolů, který nikdy nekončí.
A tehdy mi došlo, že možná nechci být obdivovaná za to, kolik toho vydržím. Možná chci být spokojená a šťastná.
Obyčejný život
Mám takový pocit, že jsme jako společnost přestali oceňovat obyčejné věci. Nikdo už nechválí klid, vyrovnanost nebo schopnost být tady a teď. Místo toho neustále obdivujeme rychlost, výkon a růst. Jenže člověk není stroj. Nemůže přece fungovat v permanentním režimu maximalizace.
Dlouhou dobu jsem měla takový pocit, že musím svůj potenciál využít na maximum. Že nesmím promarnit žádnou příležitost. Jenže čím víc jsem se snažila být lepší a lepší, tím víc jsem ztrácela samu sebe. Přestala jsem vnímat, co vlastně chci já, a začala jsem žít podle představ okolí.
Velkou úlevu mi přinesl moment, kdy jsem si sama dovolila zpomalit. Přestat mít výčitky za odpočinek. Přestat si připadat méněcenně jen proto, že nejsem neustále produktivní. Zjistila jsem, že moje hodnota se nesnižuje tím, že si dám volný večer nebo že něco nestihnu.
Nové zásadní priority
Dnes už se tak nesnažím být nejlepší verzí sebe sama. Snažím se být člověkem, který se ze života úplně nezblázní. Chci mít dostatečnou energii na lidi, které miluju. Chci mít čas sednout si do kavárny bez pocitu viny, že bych mezitím měla dělat něco užitečnějšího. Normálně žít, ne neustále optimalizovat svůj život, jako ostatní.
A možná je to nakonec větší odvaha než všechny ty motivační řeči o úspěchu. Přiznat si, že nechcete neustále závodit. Že vám stačí klidnější tempo. Že nepotřebujete být inspirací pro celý internet.
Psycholožka Martina Hřebíčková říká, že zdravý vztah k sobě často vzniká až ve chvíli, kdy člověk přestane vnímat vlastní hodnotu jako seznam splněných úkolů. „Lidé mají pocit, že musí pořád něco dokazovat. Jenže skutečná spokojenost nevzniká z neustálého výkonu, ale z přijetí sebe sama i ve chvílích, kdy nejsme stoprocentní,“ dodává.
A upřímně? Možná už nechci být lepší verzí sebe sama. Možná mi úplně stačí být obyčejně člověkem.
Zdroj článku: autorský text Daniela Rousková
https://en.wikipedia.org/wiki/Martina_H%C5%99eb%C3%AD%C4%8Dkov%C3%A1?utm_source