FACESTARSex a vztahyJste ve vztahu opravdu tak šťastná? Příběh ženy, která našla sebe sama.

Jste ve vztahu opravdu tak šťastná? Příběh ženy, která našla sebe sama.

Vlastně mi nic nechybí. Mám partnera, rodinu, neřeším finanční problémy, mám práci a kde bydlet. Přesto nejsem se svým mužem šťastná. Jsem prostě znuděná a otrávená životem.

Vůbec netušil, jak moc tyhle poznámky bolely. Já jsem vyrůstala v nábožensky založené rodině a vštěpovali mi, že manželka má být milá. Dobrá manželka je zkrátka laskavá, vlídná. Usmívá se, přitakává a tiše, pokorně se podrobí a chce se změnit. Prostě jsem mu nedávala žádnou vinu.

Na určité rovině jsem chápala, co tím chce říci. Když jsme se seznámili, byli jsme děti, a zůstali jsme jimi i po svatbě. Protože jsme byli oba ovlivnění církví a vzali se jako mladí, poznávali jsme se v tradičních rolích. Buď jsem byla nejistá, omlouvala jeho chyby a byla na něm závislá, nebo mě nepoznával. Nic mezi tím neexistovalo. V takovém vztahu nebylo moc prostoru pro osobní růst nebo nějakou změnu. Růst a změny nás vlastně děsily. Když nám bylo 19 a 21, měli jsme oba ve všem jasno: vezmeme se mladí, budeme mít děti, otec bude chodit do práce, matka zůstane doma. Tak v náboženském prostředí vypadal ideální vztah.

Když jsme si řekli „ano“, věřili jsme, že tvoříme perfektní rodinu. On bude vysoký, tmavovlasý, pohledný a bude vydělávat spoustu peněz. Já budu roztomilá, dětinská matka čtyř dětí v domácnosti. Takhle nám to prezentovala církev, rodiče i vrstevníci po celý náš život – tento tradičně pojatý patriarchální způsob existence, to měl být život. Jak na obrázku z padesátých let v Americe.

Pro mnohé matky je to šok, když zjistí, že život matky v domácnosti není „univerzální velikost“, která padne každému. Není to pro každého. Zůstat doma a vychovávat děti, to znamená obrovskou osobní oběť pro oba rodiče, ale zvláště pro matku. Vzdáte se svého těla, nocí, času, svobody, příležitostí. A především se vzdáte samy sebe.

Ivenstice do mne

Tím nechci říci, že být matkou a mít děti není skvělé. Říkám jen to, že mateřství, i když pro mě bylo svým způsobem naplňující, mě po dvanácti letech totálně zničilo. spoustu času jsem vložila do kariéry svého muže, do jeho vzdělávání a podpory, protože potřeboval po těžké práci odpočívat. Spoustu času jsem investovala do hýčkání a pečování. Viděno zvenčí – všechno jsem dělala správně a tak, jak se to ode mě očekávalo. Uvnitř se mi však chtělo křičet. Chtěla jsem si stoupnout před dveře a křičet: „Tady jsem! Řekněte prosím, že mě vidíte!“

Cítila jsem, že všechno, co mě dělalo mnou – ambice, nezávislost, rozmary, kreativita – to všechno jsem v sobě udusila. Ignorovala jsem to spoustu let. Neměla jsem na nic čas a všechno to ve mně zůstalo stlačené jako v zašpuntované láhvi. A časem se ten špunt začal pod tím tlakem uvolňovat. Tak jsem o tom začala psát. Možná vám to připadá jako hloupost, ale je to pro mě jednoduchý způsob, jak sdělit okolnímu světu, že tu jsem a že možná mám co říct a o co se podělit.

Je to můj nový hlas a hlavně je to součást mé osobnosti – něco, co tvořím úplně sama. Teď jsem víc než jenom matka. Lidé si mě začali všímat. Nejsem jen někdo, kdo stojí v ústraní a podporuje druhého. Když jsem si tohle uvědomila, začala jsem se měnit. Během manželství jsem občas zaznamenala hloupé a dětinské poznámky svého muže: „Ty už nemáš vůbec nic společného s tou ženou, kterou jsem si vzal.“ Jenomže tentokrát jsem nemlčela. Stála jsem v kuchyni a šeptala tak tiše, aby to děti neslyšely.

Super partnerka

Nejsem ta žena, kterou sis vzal. Nejsem ta školačka s ustrašeným pohledem. Nejsem ta roztomilá pomocnice, co je spokojená se svým místem na vedlejší koleji. Už nebudu sedět v koutě.“ Už jsem nechtěla být jen manželkou. Chtěla jsem být partnerkou. Chtěla jsem, aby mě lidé respektovali stejně jako jeho. Chtěla jsem dávat i brát, chtěla jsem dospět.

Toho dne reagoval překvapivě dobře. Hodiny mě kolébal v náručí a říkal mi, že tomu rozumí. Že nepotřebuje, abych všechno dělala tak jako doposud. Ani ne po roce požádal o rozvod. „Nejsi ta žena, kterou jsem si vzal,“ řekl tehdy. Věděla jsem, že má pravdu a bylo to v pořádku. Protože když jsem ji nechala odejít, mohla jsem být konečně sama sebou.

Související články