Škoda Karoq dostala novou tvář a s ní přichází moderní exteriér i interiér. Do redakce na týdenní testování jsem dostali variantu s naftovým čtyřválcem 2.0 TDI (110 kW), automatickou převodovkou a pohonem všech kol.
Vůbec netušil, jak moc tyhle poznámky bolely. Já jsem vyrůstala v nábožensky založené rodině a vštěpovali mi, že manželka má být milá. Dobrá manželka je zkrátka laskavá, vlídná. Usmívá se, přitakává a tiše, pokorně se podrobí a chce se změnit. Prostě jsem mu nedávala žádnou vinu.
Na určité rovině jsem chápala, co tím chce říci. Když jsme se seznámili, byli jsme děti, a zůstali jsme jimi i po svatbě. Protože jsme byli oba ovlivnění církví a vzali se jako mladí, poznávali jsme se v tradičních rolích. Buď jsem byla nejistá, omlouvala jeho chyby a byla na něm závislá, nebo mě nepoznával. Nic mezi tím neexistovalo. V takovém vztahu nebylo moc prostoru pro osobní růst nebo nějakou změnu. Růst a změny nás vlastně děsily. Když nám bylo 19 a 21, měli jsme oba ve všem jasno: vezmeme se mladí, budeme mít děti, otec bude chodit do práce, matka zůstane doma. Tak v náboženském prostředí vypadal ideální vztah.
Když jsme si řekli „ano“, věřili jsme, že tvoříme perfektní rodinu. On bude vysoký, tmavovlasý, pohledný a bude vydělávat spoustu peněz. Já budu roztomilá, dětinská matka čtyř dětí v domácnosti. Takhle nám to prezentovala církev, rodiče i vrstevníci po celý náš život – tento tradičně pojatý patriarchální způsob existence, to měl být život. Jak na obrázku z padesátých let v Americe.
Pro mnohé matky je to šok, když zjistí, že život matky v domácnosti není „univerzální velikost“, která padne každému. Není to pro každého. Zůstat doma a vychovávat děti, to znamená obrovskou osobní oběť pro oba rodiče, ale zvláště pro matku. Vzdáte se svého těla, nocí, času, svobody, příležitostí. A především se vzdáte samy sebe.
Ivenstice do mne
Tím nechci říci, že být matkou a mít děti není skvělé. Říkám jen to, že mateřství, i když pro mě bylo svým způsobem naplňující, mě po dvanácti letech totálně zničilo. spoustu času jsem vložila do kariéry svého muže, do jeho vzdělávání a podpory, protože potřeboval po těžké práci odpočívat. Spoustu času jsem investovala do hýčkání a pečování. Viděno zvenčí – všechno jsem dělala správně a tak, jak se to ode mě očekávalo. Uvnitř se mi však chtělo křičet. Chtěla jsem si stoupnout před dveře a křičet: „Tady jsem! Řekněte prosím, že mě vidíte!“
Cítila jsem, že všechno, co mě dělalo mnou – ambice, nezávislost, rozmary, kreativita – to všechno jsem v sobě udusila. Ignorovala jsem to spoustu let. Neměla jsem na nic čas a všechno to ve mně zůstalo stlačené jako v zašpuntované láhvi. A časem se ten špunt začal pod tím tlakem uvolňovat. Tak jsem o tom začala psát. Možná vám to připadá jako hloupost, ale je to pro mě jednoduchý způsob, jak sdělit okolnímu světu, že tu jsem a že možná mám co říct a o co se podělit.
Je to můj nový hlas a hlavně je to součást mé osobnosti – něco, co tvořím úplně sama. Teď jsem víc než jenom matka. Lidé si mě začali všímat. Nejsem jen někdo, kdo stojí v ústraní a podporuje druhého. Když jsem si tohle uvědomila, začala jsem se měnit. Během manželství jsem občas zaznamenala hloupé a dětinské poznámky svého muže: „Ty už nemáš vůbec nic společného s tou ženou, kterou jsem si vzal.“ Jenomže tentokrát jsem nemlčela. Stála jsem v kuchyni a šeptala tak tiše, aby to děti neslyšely.
Super partnerka
„Nejsem ta žena, kterou sis vzal. Nejsem ta školačka s ustrašeným pohledem. Nejsem ta roztomilá pomocnice, co je spokojená se svým místem na vedlejší koleji. Už nebudu sedět v koutě.“ Už jsem nechtěla být jen manželkou. Chtěla jsem být partnerkou. Chtěla jsem, aby mě lidé respektovali stejně jako jeho. Chtěla jsem dávat i brát, chtěla jsem dospět.
Toho dne reagoval překvapivě dobře. Hodiny mě kolébal v náručí a říkal mi, že tomu rozumí. Že nepotřebuje, abych všechno dělala tak jako doposud. Ani ne po roce požádal o rozvod. „Nejsi ta žena, kterou jsem si vzal,“ řekl tehdy. Věděla jsem, že má pravdu a bylo to v pořádku. Protože když jsem ji nechala odejít, mohla jsem být konečně sama sebou.