Kolikrát za dnešek už jste se „preventivně“ napili, i když jste neměli žízeň? Pokud u sebe neustále nosíte dvoulitrový barel a panikaříte, když v dohledu není kohoutek, pravděpodobně jste se stali obětí jednoho z nejúspěšnějších marketingových tahů historie. Zapomeňte na pravidlo osmi sklenic i na poučky o tom, že žízeň už je známka dehydratace.
Pravda je mnohem prostší a vaše tělo je chytřejší, než si myslíte.
Většinou to vypadá tak, že sedíte v kanceláři, jdete na schůzku nebo jen tak kráčíte městem. V ruce nebo v batohu máte svou vždy přítomnou oblíbenou láhev, většinou recyklovatelnou, skleněnou, protože plastovými už dávno opovrhujete. Tedy vaši věrnou skleněnou či nerezovou družku, bez které nedáte ani ránu.
A každých deset minut si loknete, protože vám v hlavě straší poučka, že mozek potřebuje hydrataci, aby mohl myslet. Jenže co když vám řekneme, že se tím jen zbytečně trápíte a nutíte své ledviny pracovat na směny, které nikdo neobjednal?
Mýtus o litrech, který nám prodali
Kde se vlastně vzalo to magické číslo dva nebo tři litry denně? Historie tohoto dogmatu sahá hluboko do minulého století, ale masivně ho přiživil až průmysl s balenou vodou v 90. letech. Udělat z vody životní styl byl geniální tah. Magazín The Guardian trefně píše, že se z pití stala téměř náboženská povinnost.
Skutečnost je ale taková, že většina doporučení z 40. let, ze kterých se vycházelo, obsahovala důležitý dodatek: „velká část tohoto množství je obsažena v jídle“. Ano, i to jablko, polévka nebo ranní káva, která mimochodem nedehydruje tak, jak se strašilo, se počítají. My jsme ale tenhle dodatek vypustili a začali do sebe lít čistou vodu horem dolem.
Žízeň není nepřítel, je to dokonalý software
Pijte dřív, než pocítíte žízeň, protože pak už je pozdě, slyšíme ze všech stran. Je to podobný nesmysl, jako by vám někdo řekl: „Najezte se dřív, než dostanete hlad, protože hlad už je známka vyhladovění.“
Evoluce nás vybavila neuvěřitelně přesným mechanismem. V našem mozku fungují senzory, které hlídají hustotu krve s přesností na procenta. Jakmile se krev jen trochu zahustí, mozek vyšle signál: Žízeň.
Když tenhle signál ignorujeme a pijeme „do zásoby“, jen tím mateme vlastní tělo. Výzkumy jasně ukazují, že nucené pití nad rámec přirozené potřeby nezlepšuje ani funkci ledvin, ani kvalitu pleti, ani soustředění. Naopak, může vést k něčemu, co se jmenuje hyponatremie.
Hyponatremie a proč se ji bát
Hyponatremie, jak už název napovídá, má co do činění s natriem, tedy sodíkem. Zjednodušeně řečeno, hyponatremie je stav, kdy se vaše vnitřní „slaná polévka“ v krevním řečišti až příliš naředí. Představte si to jako hrnec s vývarem, do kterého někdo dolil tolik vody, že se v něm sodík úplně ztratil. A přesně to se stane vašemu tělu, když hladina soli v krvi klesne pod bezpečnou mez. Často za to paradoxně nemůže jen nedostatek solení, ale i situace, kdy to prostě „přepísknete“ s pitným režimem a ledviny nestíhají tu záplavu čisté vody zpracovávat.
Protože sodík funguje jako takový biologický vyhazovač, který drží vodu na správném místě, bez něj začnou buňky nekontrolovaně nasávat tekutinu a otékat jako houby po dešti.
Nejhůř to nese mozek, který je uzavřený v pevné lebce a nemá kam uhnout, takže výsledkem není jen únava, ale i pořádný zmatek v hlavě a v extrémním případě i kolaps celého systému.
Když voda začne zabíjet
Možná to zní jako oxymóron, ale vodou se dá předávkovat. Při extrémním příjmu tekutin dochází k naředění sodíku v krvi. Buňky pak začnou nasávat vodu a bobtnat – a to je problém hlavně u mozku, který v lebce nemá kam uhnout. Příběhy maratonců, kteří zkolabovali ne kvůli dehydrataci, ale paradoxně proto, že pili na každé občerstvovací stanici, i když nemuseli, jsou varovným mementem.
„Měla jsem pocit, že čím víc vypiju, tím víc budu fit,“ vypráví třicetiletá fitneska Jitka Molnárová. „Skončilo to tak, že jsem byla věčně unavená, oteklá a v noci jsem pětkrát vstávala na záchod. Teprve když jsem přestala s tím hydratačním terorem a začala pít, až když se mi skutečně chtělo, všechno se srovnalo.“
Co na to věda?
Britští vědci i specialisté na nefrologii se shodují v tom, že zdravý člověk v mírném klimatu nepotřebuje manuál na pití. Pokud nejste vrcholový sportovec v tropickém vedru nebo netrpíte ledvinovými kameny, váš mozek to ošéfuje za vás. Navíc, přelévání se vodou vyplavuje z těla důležité minerály.
A co ta pověstná zářivá pleť? Kosmetický průmysl nás miluje, když věříme, že vrásky „vypijeme“. Jenže hydratace pleti souvisí spíše s tím, jak dobře dokáže vaše kůže vlhkost udržet (bariérová funkce), než s tím, kolik litrů vody proženete trávicím traktem. Pokud pijete pět litrů denně a nepoužíváte kvalitní krém, vaše pleť bude suchá pořád, jen vy strávíte půl dne na toaletě.
Jak z toho ven? Návrat k intuici
Je čas na revoluci v pitném režimu. Ne, nevyhazujte svou oblíbenou lahev, ale přestaňte ji brát jako povinnost.
- Věřte žízni. Je to nejstarší a nejspolehlivější aplikace na světě.
- Sledujte barvu moči. Pokud je světle žlutá (jako sláma), jste v pohodě. Pokud je průhledná jako voda, pravděpodobně se zbytečně proléváte.
- Jezte vodu. Ovoce a zelenina jsou plné strukturované vody, která se vstřebává postupně.
- Naslouchejte kontextu. Samozřejmě, že po pálivém kari nebo hodině v sauně budete pít víc. Ale v klimatizovaném kanclu u počítače? Tam fakt tři litry nepotřebujete.
Pít s mírou není jen fráze o alkoholu. Platí to i pro tu „nejzdravější“ tekutinu. Takže příště, až sáhnete po sklenici, zastavte se na vteřinu a zeptejte se sami sebe: Mám fakt žízeň, nebo se jen nudím/jsem ve stresu/podléhám marketingu?
Vaše ledviny budou pracovat lépe a váš životní pocit taky. Protože neustále hlídat rysky na lahvi není životní styl, je to jen další zbytečný stres v už tak dost upracovaném světě.
Zdroje článku: autorský text
https://www.mcgill.ca/oss/article/health-nutrition/water-myth,
https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/17762-hyponatremia,