Na první pohled působí jako ideální lidé. Vždy milí, vstřícní, bez konfliktů a připravení pomoct komukoli kolem sebe. Jenže za neustálým úsměvem se často skrývá tiché vyčerpání, potlačené potřeby i strach, že bez souhlasu druhých ztratí svou hodnotu. Touha zavděčit se všem může znít jako ctnost, ve skutečnosti ale nenápadně bere svobodu, energii i vlastní životní směr. Jak poznat, že už nejde o laskavost, ale o nebezpečný vzorec chování a proč je tak těžké z něj vystoupit?
Psychologie mluví o takzvaném people-pleasing chování tedy nutkavé potřebě být přijímaný za každou cenu. Nejde o obyčejnou laskavost, ale o hlubší vzorec, který může člověka postupně připravit o sebevědomí, energii i vlastní směr v životě.
Kořeny sahají do minulosti
Touha potěšit všechny kolem sebe málokdy vzniká náhodou. Často vyrůstá z prostředí, kde bylo přijetí podmíněné jako například dobrým chováním, poslušností nebo schopností nedělat zbytečné problémy. Dítě se naučí, že lásku si musí zasloužit, a tento mechanismus si přenese i do dospělosti.
Psychoterapeutka Amy Morin upozorňuje, že za tímto chováním bývá také nízké vnímání vlastní hodnoty. V takovém případě člověk doufá, že když bude vždy říkat ano, bude konečně dost dobrý, milovaný a potřebný. Postupně se z toho ale stává životní strategie, kterou si už ani neuvědomuje. „Doufají, že když řeknou ano na vše, co se od nich požaduje, pomůže jim to, aby se cítili milovaní a přijatí. Postupem času se pro ně tento způsob chování, který jim bude přinášet přijetí, stane způsobem života,“ vysvětluje autorka knihy 13 věcí, které mentálně silní lidé nedělají (Amazon). „Vždyť já chci být jen dobrým člověkem, nechci být sobecký, “ dodává.
Laskavost, nebo tichá ztráta sebe sama
Být ohleduplný je zdravé. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z milé laskavosti stane sebezapření.
Lidé, kteří se snaží zavděčit všem, často:
- skrývají vlastní názory, aby nevznikl konflikt,
- přebírají odpovědnost za emoce druhých,
- omlouvají se i za věci, které neudělali,
- neumí říct ne bez pocitu viny,
- přizpůsobují svůj čas i sny očekáváním okolí.
Navenek působí klidně. Uvnitř se ale hromadí frustrace, únava a pocit, že jejich život vlastně nepatří jim.
Konflikt = nebezpečí
Mnoho lidí věří, že harmonie znamená absenci sporů. Marie Slezáčková, zakladatelka a koordinátorka Centra pozitivní psychologie v ČR a psycholožka Milena Knoblochová upozorňují, že zdravý konflikt je přirozenou součástí blízkých vztahů. Umožňuje vyjádřit potřeby, nastavit hranice a budovat opravdovou důvěru. Kdo ake konfliktům utíká, často zároveň utíká i před vlastní pravdou. Výsledkem pak bývají vztahy, které jsou sice klidné, ale povrchní bez skutečné blízkosti.
Závislost na uznání druhých
Jedním z nejsilnějších znaků people-pleasingu je sebeúcta postavená na názorech okolí.
Pochvala přináší krátkodobou úlevu. Kritika naopak hluboký pád. Takový člověk nežije podle toho, co cítí, ale podle toho, co vyvolá souhlas. A právě tady vzniká pomyslný začarovaný kruh, ze kterého je těžké vystoupit.
Cesta zpět k sobě není sobecká
Dobrá zpráva je, že tento vzorec není neměnný. Prvním krokem bývá malé, ale vědomé „ne“ a to bez dlouhých omluv a vysvětlování.
Postupně se člověk učí:
- rozpoznat vlastní potřeby,
- přijmout, že nesouhlas není odmítnutí,
- budovat sebeúctu zevnitř, ne z potlesku okolí,
- snést i to, že nebude všemi oblíbený.
Právě tady začíná skutečná svoboda.
Odvaha nebýt pro všechny
Snaha být milý ke všem může působit jako ctnost. Ve skutečnosti ale někdy brání tomu nejdůležitějšímu – žít autentický život. Možná ani nejde o to, aby nás měli rádi všichni.
Stačí, když se konečně začneme líbit sami sobě. A právě to může být ten nejtišší, ale nejzásadnější krok ke skutečné spokojenosti.
Zdravé hranice nejsou zeď, ale dveře
Stanovit si hranice mnoho z nás vnímá jako něco tvrdého nebo sobeckého. Ve skutečnosti jde o opak. Hranice nejsou bariéra proti druhým, jsou to jasně označené dveře, které říkají, kudy k vám mohou ostatní vstoupit. Zdravé vztahy totiž nevznikají z neustálého přizpůsobování, ale z rovnováhy mezi dáváním a přijímáním. Teprve když člověk přestane mizet ve prospěch druhých, může vzniknout opravdová blízkost.
Malé kroky mění velké věci
Změna nemusí být dramatická. Naopak nejtrvalejší bývají drobné posuny v každodennosti:
- říct upřímně svůj názor v bezpečné situaci,
- dovolit si odpočívat bez vysvětlování,
- odložit potřebu okamžitě reagovat na požadavky druhých,
- vnímat vlastní pocity stejně pozorně jako pocity okolí.
Každý takový krok posiluje vnitřní jistotu, že vaše hodnota není podmíněná výkonem ani souhlasem ostatních.
Možná jde o návrat k sobě
Lidé, kteří se celý život snažili být „pro všechny“, se někdy bojí, že změnou ztratí svou laskavost. Ve skutečnosti se často stane pravý opak. Když přestanou rozdávat energii ze strachu, začnou ji dávat svobodně a opravdově. A právě tehdy jejich dobrota získá skutečnou sílu, protože už není vykoupená vlastním tichem.
Zdroje článku: autorský text, vlastní dotazování, psychoterapeutka Amy Morin autorka knihy 13 věcí, které mentálně silní lidé nedělají, Marie Slezáčková, zakladatelka a koordinátorka Centra pozitivní psychologie, Milena Knoblochová,
https://www.verywellmind.com/women-who-changed-psychology-2795260
https://www.hopkinsmedicine.org/health/wellness-and-prevention/womens-health-mind-and-mood